Psí stýskání ...

Po nějaké době jsem opět vyrazil na místa kde se rád procházím ... kde rád fotím stokrát viděné a stokrát vyfocené - mnou nebo i někým jiným … A tak jsem opět šlapal Bezručovým údolím … a koukal na Chomutovku plnou vody a fotil ji … a vzpomínal na to jak jsem tady chodil se Goldarem … A dnes v okolí Bandy opět - přišla na mě ta nostalgie psího toulání a vzpomínání.

Pokud si vzpomínám tak Goldar byl u počátku - možná dřív než rodina pochopila jak moc mě focení chytlo. Byl u mých prvních pokusů a zdarů i nezdarů … Chodil všude se mnou a po svém léčil mé splíny a neduhy. Lezl kam neměl a všude chtěl být, vše chtěl prozkoumat dřív než - chránil mě, i když jsem se pokoušel vyfotit kytku nebo motýla - proto tak málo motýlů :))) … Ne vždy mi byla jeho aktivita po chuti. Nikdy nebyl klidný - byl hyperaktivní až běda - bylo jen málo chvil kdy si sednul nebo lehnul a odpočíval … i tak - vše co jsem s ním prožil a že je na co vzpomínat bylo fajn - aspoň nyní … Prostě se mi stýská … myslím že jsem si zvyknul za ta léta na to že jsem nikdy vlastně nebyl sám … i když jsem si myslel že sám jsem - bez lidí … On mi ty lidi nahrazoval. A v mnohém byl lepší než oni.

Dnes už nevím kam bych jej vzal - vše kam jsme chodili společně je jiné … mnohde vyrostly ploty na místech kde bych je nečekal … mnohé je zastavěno… a mnohé - nu - jak jinak - zpoplatnělo. Sice Bezručák ještě přístupný je .. ale ten klid pro dva blázny už je také ten tam .... A myslím že i jemu by to dost vadilo … ty chvíle němého společenství a bláznovství mezi námi … Chybí mi to … a ještě dlouho budou mé výlety vzpomínkami a pietami na chvíle, kdy jsme byli spolu...

Focení a pes...

Asi když se zeptáte člověka co fotí proč fotí tak se dočkáte odpovědí typu o zachycení okamžiku, ukázat svůj pohled na svět a někdy i umělecké ambice ( ty většinou přicházejí později a ne vždy jsou na místě ... si myslím ... ) ... Za mé focení asi může pes. To ostatní přišlo jaksi hodně - hodně později.

Jak se u nás pes objevil je věc jiná - ale jako většina byl zakoupen dítěti a skončil u rodičů... vlastně u rodiče, který s ním měl nejvíc trpělivosti. V dobách kdy jsem - po návratu z léčby - neměl co dělat jsem chodil se pem na procházky ... dlouhé, velmi dlouhé procházky. A zatímco pes si lítal po okolí a já jsem jen trnul aby zase něco nevyvedl, tak mě napadlo že spousty těch okamžiků by šlo nějak popsat, nebo ještě lépe - zachytit ... a už se to se mnou vezlo.

Na procházky jem si začal brát kompaktík na zachycení skvělých okamžiků. Časem to přerostlo v cosi jiného... vycházel jsem ven pravidelně - psa dočasně ve městě na vodítku, na boku brašnu a přes rameno stativ a šlapeme na většinou stejná místa. Já si fotím ... a pes - no ten mi do toho svým způsobem strká nos...

Neexituje nic co by mi po psím nepomluvil ... všimnu - li si nějakého květu nebo kusu plotu který mě něco připomíná a začnu stavět stativ a chystat se všeobecně na focení - je ihned tam kde být nemá, květina je zašlápnuta nebo aspoň rozkývána na sto let dopředu, plot je zneuctěn označkováním ( ne že by to fotce vadilo ale jde o princip - já ho viděl první ), kdejaké zvířectvo nebo ptactvo je zahnáno daleko dříve než vůbec zvednu aparát... Můj pes je spolehlivý - co dokáže pokazit to pokazí. Někdy si říkám že Murphy napsal vé zákony podle něj... Ovšem to vše bych ještě skousnul - ale to že po tom všem za mnou přiběhne s tím svým úsměvem na jeho psí mordě ... to mě opravdu uráží ... jako by chtěl říct - vidíš ? já jsem lepší ... A někdy mám pocit že je a že vyhrává ...

Jednou - na opětovném výletě k rybníku ( ona je to spíš hasičká nádrž - ale větší ) jsem si chtěl jen tak cvičně něco zkusit .. obyčejné zábradlí... je to hned vedle rybníka, pod rybníkem je takový svod vody která k rybníku nepatří ... taková hluboká strouha chcete - li. Je plná špinavé a smradlavé břečky že snad pan Foglar podle ní popsal stoku ve Stínadlech pod kostelem sv. Jakuba. Postavím stativ, zaměřím se na místo které chci fotit a ... šplouch ... mastné šplouch .. kde mám psa ? Uhodli jste... to co se vyškrábalo nahoru se mu vůbec nepodobalo. Je černý na vrchu běžně, nyní byl černý i na spodku a smrděl, že i papírový kapesník držený před nosem měnil svou barvu. A běžel se pochlubit ke mě... no vzal jsem nohy na ramena, foťák na stativu a na rameni a cestou hledal klacek jako aport, jen aby nemusel ke mě a neoklepal se u mě ... to psi většinou dělají. Nakonec skončil v tom rybníce. Asi čtyřikrát. I potom se mnou manželka týden nemluvila. V bytě vše páchlo po rybině, sousedi mi říkali že když už mi chcíply rybičky tak jsem je mohl aspoň vylít atd atd... a pes vysmátý ... ten výraz radosti nezapomenu .... Jindy zase jsem si chtěl vyfotit obyčejné sloupy ve výseku lesa ... ano myslím tím sloupy elektrického vedení... aspoň vidíte že si všímám v krajině všeho a nic nevynechám ... opět postavím stativ zaměřím foťák a najednou slyším dusot ... a ne jeden. Okolo mě proběhlo ne zrovna nejmenší mládě divokého prasete a za ním můj rozesmátý pes. Neříkejte že jsem měl fotit - měl jsem co dělat abych zůstal suchý ... a neposkvrněný. První co bylo když úlek přešel bylo chytit psa. Kdyby divoká prasata kradli tak jsem bez foťáku. Pak se vrátit a vzít foťák a mazat pryč... přece jen bylo to mládě - odrostlejší, ale bylo a matka je vždy někde nablízku. A když jsem to vše sehnal - psa i foťák zavelel jsem k ústupu. A pes ? Jeho výraz vyjadřoval otázku - vyfotil jsi to ? Ne ... nevyfotil...

To je zlomek jeho škodolibosti a nevraživosti k focení. Přesto ho všude tahám s sebou. Proč ? No protože bych jinak byl na vše sám. Protože když se mi něco povede tak on to ví první ... nebudu přece své radosti nad povedenou fotkou říkat mamince s dítětem na procházce.... to by se asi nelíbilo jak jejímu manželovi tak mojí manželce.... ale psovi to říci můžu. Protože mi rozumí...

Na konec roku...

Tak tady máme zase jednou ( pokolikáté už ) znovu konec roku. Už vidím připravené chlebíčky, jednohubky, pivo a šampaňské v lednicích nebo jinde - záleží na tom kde kdo svůj konec roku oslaví. Někdo mezi přáteli, někdo se spolupracovníky, někdo na zábavě a někdo prostě jen tak u televize sledováním toho co mu přijde vhodné a vtipné - neboť tak to má být - na konec roku se máme bavit a pokud možno hodně nahlas, aby nám ta radost zůstala po celý rok... a stejně s tou radostí přijdou předsevzetí stejně tak potřebná jako petardy v ulicích...

Opět se vznešeně budou dávat předsevzetí o všem možném ... o kouření a pití, o práci, o přejídání a hladovení atd atd... a všichni to budou brát jako samozřejmost a poplatnost toho prchavého okamžiku, kdy se starý rok promění v nový a čistý, kdy odhodíme své hříchy zašpiněné štíty a vezmeme si čisté jen pro to, aby jsme je zase přes rok ušpinili...

A nikoho nenapadne dávat si předsevzetí, ze kterých budou mít prospěch i jiní... Třeba že začneme myslet aspoň trochu na jiné - ne mnoho, aby nás to nerozhodilo, ale trochu... že třeba budeme přemýšlet nad svým rasismem - ať už jsme jakékoliv barvy a nad jinou vírou, ať už jsme jakékoliv víry... že ti co bijí své děti se budou snažit se ovládat a přestanou nebo to aspoň omezí na plácnutí přes zadek opravdu v nejnutnějším případě... že nevěrníci a nevěrnice budou věrní a politici že přestanou převlíkat kabáty a myslet na sebe ale na lidi, a že konečně přestanou války a bůh bude pro všechny ...

A toho už by snad bylo moc ne ? Nebo je to tak nereálný ? Myslím že některé věci by nereálné být nemusely, ale to by člověk - každý člověk - musel chtít se zamyslet sám nad sebou a přiznat si chybu - a ne jenom to kouření nebo jídlo... Nemyslím si totiž že je správná odpověď typu : Nejsem rasista, jen nemám rád cikány ... Jenže ono to je právě o tom, a ne jenom o cikánech, ne jenom o bohu a válce... je to vždy jen o nás samých, kteří nechceme najít tu cestu k novému roku ... těžko se hledá Svatý grál - pokud v něj sami nevěříme. Na cestu do Nového z toho starého si nekladu vyšší cíle, jen to že budu přemýšlet nad tím co dělám, a jak to dělám... Lidi mě budou brát takového jaký jsem, ne takového jakého by mě chtěli mít... Takže - na Nový rok vše nej ... Všem. Bez rozdílu rasy, víry a postavení... Opravdu ... ze srdce ... vše Nej v Novém roce...

O fotkách, televizi a o tom co se zapomnělo ...

Stálo by za to někdy vzít do ruky knihy a přečíst si o tom, jak vznikala fotografie, jak na ni působili malíři ( někteří průkopníci fotografie byli neúspěšní malíři ) a jak následně působila fotografie na film.

Ale neříkejte mi že jste si ničeho nevšimli ... copak to vážně nevidíte ? Zkuste se podívat na obyčejnou reklamu na neobyčejnou Becherovku ... Jen si všimněte toho jak jsou propojené scény, jak se dodržují pravidla třetin a jak se používá širokáč ... prostě vše je uplatněno podle fotografie ... prostě vzali z fotografie vše důležité a použili to ... A používají to dodnes a dobře... a to se zatím jedná o reklamu na obyčejně neobyčejnou Becherovku. Já vím a už to slyším jako by to bylo u mého levého ucha ( to je to hlušší ) ... ale to je jen reklama. Máte pocit že přijde jedno velké Ale ? Tak to máte pravdu. Ale zkusili jste u nějakého filmu ? Tak to zkuste a uvidíte.

Jo ... tedy ... ano, filmaři uchopili fotografii a použili z ní vše co se dalo - od objektivů po filtry - viz seriál Kriminálka Miami - jsou tam záběry použité s polarizákem a ještě jeden s nějakým barevným filtrem hned na začátku v titulcích. To vše filmaři znají a to vše požívají v míře přehojné... Dokonce upoutání pozornosti ... ve Vetřelci ( je jedno který díl - ten záběr je ve všech ) se hlavní hrdina někde na pomezí levého rohu nebo strany dívá dopředu, je zaostřen a pozadí je máznuté, hlavní hrdina napjaty a v máznutém pozadí se něco začne hýbat ... a už nás nezajímá ostrý hlavní hrdina, zajímá nás to co je rozmazané za ním, obraz se mění - hrdina se rozostřuje a Vetřelec nabývá na formě - a je to napoak ... máznutá budoucí večeře se dívá na ostrého Vetřelce, do toho hudba - tatatata - pardon tak ta je z Čelistí - ale to už sem jaksi nepatří... ale vše co je použito je fotografie. Jen se hýbe. A možná i ten Vetřelec je z fotografie...

A proč to vlastně vše píšu ? No - na televizi se dívá každý, i na zprávy kde je to vše také vidět, ale nějak se podle toho neřídí. Nebudu se rozepisovat o tom, jak spousta digitálních fotografů ničí fotografii. Možná to není planá hrozba, ale spíš mám pocit že časem tento boom odezní stejně jako mnoho jiných módních záležitostí. Ale i tak často najdu dobrou fotku - teda mohla být dobrá - kdyby nebyla zmršená právě tím nedíváním se na televizi... Promiňte mi to slovo zmršená - naučil mě ho syn - i když nevím co znamená velice se mi sem nyní hodilo ... Ono někdy opravdu stačí málo ... Pokud fotím a vím co chci jak by fotka měla vypadat tak není těžké vše udělat tak aby fotka promluvila a rozpohybovala se. Jestli fotím pohyb tak se nebudu zaměřovat na střed ale někam ve směru pohybu a pokud možno tak aby fotografovaný objekt měl před sebou prostor... Když vidím čtverec tak jdu na střed ... tedy nemyslím šachovnici ... myslím jako .. no třeba portrét je klidný zrovna na středu. Film sice nezná čtverec, ale portréty a klidové situace také dělá na střed. A to vše by si mohli lidé kteří pobíhají s fotoaparátem na krku uvědomit - jen před stisknutím spoušte - ten malý okamžik před tím známým cwak si třeba uvědomit - hele to by bylo jako od kohokoliv - a mírně hnout doleva nebo doprava... a pak domáčknout - a vzpomenout si na televizi ... Nikdo není dokonalý ( tímto se omlouvám všem co se za dokonalé považují ), ani já ne a jsem právem a často kritizován. Jenže to je něco co mě žene stále se dívat jak by to šlo. Ta konstruktivní kritika a televize. A taky prachy ... i když o těch zmínka nebyla. Zatím. Tak příště... anebo ne .. příště třeba o konstruktivní kritice ...

Vidění za roh...

O fotografech se říká že vidí jinak ... Nebojte se - není to pravda ... Vidí jako ostatní lidé - někdy hůř nebo lépe, ale jen někdy je možnost vidět za roh. Děje se to nahodile a většinou náhodou a pak si človíček fotograf uvědomí že udělal dobrou fotku ... a samozřejmě se snaží aby ji vidělo co nejvíc lidí ... a lidiček stejného ražení.

Dnes už jen málokdo , kdo aspoň trochu fotí není zaregistrovaný na nějakých stránkách věnující se fotografii... Snad každý kdo mačká spoušť a dává fotky na net se baví s lidmi stejného ražení ... A tak se někdy stane že se najde fotka která nelahodí oku - někdo se totiž dívá jinak ... a to je vcelku problém ... a ne malý jak si často všímám ...

Já osobně vnímám kritiku jako podnětnou - pokud o kritiku jde - tzn. že je něco špatně, ale odsouzení co je špatné technicky a nevidět fotku - to mi jako kritika ani nepřijde, stejně jako vychvalovat technicky dokonalou fotku bez nálady ... nebo vracení špatného hodnocení ... to už je vůbec pod moji úroveň ...

Ono totiž - každý vidí jinak - i za ten pomyslný roh - a nejde o to jaká je fotka - jde o to jaký je pohled ... Někdy si myslím že by ten kdo fotky zkoumá měl nejdřív zkoušet vidět za ten pomyslný roh stejně jako autor, a když ho nic neosloví - no pak je fotka holt opravdu špatná - aspoň pro jeho pohled...

Netvrdím že by i vysloveně špatná fotka mohla být také dobrá - pro autora je i ta dobrá ... znám co dokáže ješitnost ... a zbytečně hrubá kritika - hrubost je totiž velice fajn - hlavně když se nemusím bát že se přes monitor natáhne ruka a dá mi pár facek ... Když narazím na špatnou fotku a neosloví mě ani když se podívám za roh tak napíšu proč se mi nelíbí ... většinou jsou to právě ty technické věci které jsou neviditelné ... kompozice a barvy,světlo, ostrost a tak všelijak podobně... a spolu dohromady to pak najednou zkazí celou snahu ...

Ten pohled za roh -to je tak trochu umění - myslím si že se nikdy nebudu focením asi živit a i kdyby ano pak nevím nakolik by to změnilo můj pohled na fotky tak jak je vnímám já. Ale dívat se dopředu a za roh - to je něco co potřebuje každý kdo se dívá do hledáčku foťáku. Jestli má fotka za něco stát musí oslovit .... Je jedno jestli se povede kompozičně, ostrostí či neostrostí - musím vědět když fotím co chci aby bylo vidět... už v té chvíli zmáčknutí spouště přemýšlím nad úpravami a nad tím jak to bude vypadat hotové ... a někdy to opravdu překvapí i mě samotného... Myslím že by to bylo pro všechny jednodušší - nevnucovat svůj pohled, ale zkusit se dívat jinak - bylo by daleko méně nevraživosti a hádek na serverech s těmi, kteří by mohli mít podobný pohled ... ne stejný ale podobný ... ale to už je jenom moje utopie ...

O stáří...

V jedné písni od Hapky a Horáčka zpívá Kocáb ( je to z dob kdy ještě muzika byla pro něj hlavní zdroj obživy ) o stáří a mistr herec pan Kemr mu v refrénu depresivně napovídá : Já jsem tvoje stáří, pozvi mě dál...

No - je to vcelku silná píseň díky textu a podání obou osobností. Ale běžně se stářím setkáváme každý den, a já navíc staré lidi rád fotím. Je v nich kus života který vyplouvá a hovoří na povrchu a navíc ještě je kolikrát ve fotce skryt příběh za příběhem. Takže pro mě jsou jejich fotky opravdu jedny z nej...

Sám se dostávám do věku kdy se ostatní lidé začínají postupně ale nenápadně dívat zpět. Ještě necítím a neslyším pana Kemra za dveřmi a navíc pro tento případ jsem si připravil do prvního šuplíku svůj rodný list, aby viděl ( vidělo ), ale někdy prostě se už věk ozývá. Hlavně když vidím rozdíly v generacích ... a ani nemusí jít o děti, stačí lidé o 5 let mladší...

Dost často pokávám a vidím starší lidi aktivně cokoliv dělat. Možná je úsměvné potkat staršího člověka s digi foťákem jak blýská památky nebo vnoučata, nebo s digikamerou, ale proč ne ? Aspoň nesedí doma a neskuhrá u televize na poměry jako většina žijících třicátníků. Jestli někdy při mém životním stylu se dostanu do jejich věku, chtěl bych ho prožívat stejně aktivně jako oni. A přiznejme si - někdy jsou starší lidé aktivnější než my, lidé produktivního věku.

Takže jestli na mých fotkách jsou starší lidé - není to proto že nemohou utéci. Je to spíš poděkování a úcta. Vážím si jejich životních zkušeností a mnohdy také moudrosti... ne vždy, ale většinou ano. A ta píseň s panem Kemrem - no zní mi v uších ... ale ten rodný list v tom šuplíku stále mám ...

Jak se fotí ...

.. a co vlastně ?

Vždyť každý si při focení užívá svého dosti. Ne každý bere každý den foťák do ruky a kráčí městem tak že ho už znají všichni důchodci před počtou a na náměstí. Ani já ne ... občas také chodím do práce. I když přiznám že někdy je to v práci pěkně otravné ... myslím že každý to asi zná - dělá čtyři dny ranní a celé ty dny je nádherně... a ve volnu se přikradou mraky a déšť ...

Jsou sny které se asi nesplní nikdy ... a sny které se plní nečekaně. Mě se můj sen o vidění částečně splnil. Chodím s foťákem na krku nebo v ruce přes pět let. Ne vždy se mi podaří fotit tak jak by chtěli ostatní, ale takové to už prostě je. Ne vše co se líbí mě se musí líbit ostatním a že by se to mělo líbit - no to už by potom byla jen komerce. Takže - toto je úvod. Postupně - asi ne pravidelně - budu zapisovat zážitky a myšlenky při focení. A fotky. Myslím že kdo chce si cestu najde. Doufám a věřím ... sny jsou od toho aby se plnily. A ty co se nesplní - no ty jsou ten motor co nás žene dál...